kolumbárium

kolumbárium

Pohřební služba města Přerova

„Život je běh ke smrti, běh, ve kterém se nikdo nemůže třeba jen na okamžik zastavit nebo zpomalit.“ - Aurelius Augustinus

Ukázky smutečního oznámení

Aktuality

Všechny aktuality
Chci zasílat aktuality na e-mail:

Katalog veršů

Verše

 

 

 

 

 

 

 

 

1

Až umřu, nic na tomto světě

se nestane a nezmění,

jen srdcí několik se zachvěje

v rose jak k ránu květiny.

                          Jiří Wolker


2

A láska zůstala -

ta smrti nezná.


3

Až tady nebudu, zmizí jak sen,

co jsem si ponechal pro sebe jen.

Až tady nebudu, žít bude dál

v druhých, co jsem jim v životě dal.


4

A za vše, za vše dík.

Za lásku, jaká byla,

za život, jaký byl...

              Donát Šajner


5

Byť se mi dostalo jíti

přes údolí stínů smrti,

nebudu se báti zlého,

neboť Ty se mnou jsi.

                   Žalm 23,4


6

Buď vůle Tvá....


7

Blahoslavení čistého srdce,

neboť oni Boha viděti budou.

                           Mat. 5, 8


8

Člověk, který si zaslouží

jméno dobrý, je ten,

jehož myšlenky a práce

jsou věnovány spíše jiným

než jemu samému.

                         W. Scott


9

Co vděkem za lásku a péči Tvou

Ti můžeme dát -

hrst krásných květů naposled,

a pak jen vzpomínat...


10

Dotlouklo srdce Tvé znavené,

uhasl oka svit,

budiž Ti, drahý tatínku,

za všechno vřelý dík.


11

Dotlouklo srdce Tvé znavené,

uhasl oka svit,

budiž Ti, drahá maminko,

za všechno vřelý dík.


12

Dotlouklo srdce drahé maminky,

odešlo na věčnost spát.

Maminko zlatá,

zůstaneš s námi

ve věčných vzpomínkách.


13

Dopracovaly pilné ruce,

utichlo navždy předobré srdce.

Očima drahýma se již nepodíváš,

teď klidným spánkem odpočíváš.


14

I řekl Ježíš:

"Já jsem vzkříšení i život.

Kdo věří ve mne,

byť pak i umřel, živ bude."

                        Jan 11,25


15

Jak tiše žil, tak tiše odešel,

skromný ve svém životě,

velký ve své lásce a dobrotě.


Jak tiše žila, tak tiše odešla,

skromná ve svém životě,

velká ve své lásce a dobrotě.


16

Jen láska zůstane,

ta smrti nezná.

          1 Kor. 13,8


17

Klesly ruce pracovité, zemdlené,

ztichlo srdce dobré, znavené,

již je po bolestech, utrpení,

již po životě, je jen rozloučení.


18

Kdo Tě znal, ten zná naši bolest,

ten ví, co jsme v Tobě ztratili.

V našem srdci žiješ věčně dále -

spi sladce, vždyť se opět shledáme.


19

Kdo byl milován,

nebude nikdy zapomenut.


20

Když umře tatínek, slunéčko zajde,

v srdci nám zůstane smutek a chlad.

V tom širém světě sotva se najde,

kdo by jak tatínek uměl mít rád.


Když umře maminka, slunéčko zajde,

v srdci nám zůstane smutek a chlad.

V tom širém světě sotva se najde,

kdo by jak maminka uměl mít rád.


21

Kdo v srdci žije, neumírá.

                       Fr. Hrubín


22

Lásku měl na rtech,

dobrotu v srdci,

poctivost ve své duši.


Lásku měla na rtech,

dobrotu v srdci,

poctivost ve své duši.


23

Zvykli jsme si na život ve dvou

a jeden pro druhého...

Bylo to hezké a bylo nám

spolu dobře.


24

Mnoho jsem trpěl,

ale bez reptání.

Odcházím, neplačte,

jen někdy vzpomeňte.


Mnoho jsem trpěla,

ale bez reptání.

Odcházím, neplačte,

jen někdy vzpomeňte.


25

Maminko drahá, za všechnu starost,

za všechnu Tvoji práci,

za každičký dech,

jenž patřil jen nám nocí a dnem,

nechť Tě Bůh odmění klidným

a krásným snem.


26

Umlklo srdce znavené,

přestalo bít,

budiž Ti, drahý tatínku,

za všechno vřelý dík.


Umlklo srdce znavené,

přestalo bít,

budiž Ti, drahá maminko,

za všechno vřelý dík.


27

Posílám pozdrav poslední...

všem, kdo měl mne rád,

mně se víc nerozední,

já budu spát.


28

Pracoval vždy do únavy,

klidu sobě nedopřál.

Srdce jeho zlaté bylo,

každému jen blaho přál.

Za vše dobré, co vykonal,

tichý spánek buď mu přán.


Pracovala vždy do únavy,

klidu sobě nedopřála.

Srdce její zlaté bylo,

každému jen blaho přála.

Za vše dobré, co vykonala,

tichý spánek buď jí přán.


29

Po pilné práci klesla Tvoje hlava,

Tys úkol svůj již dokonal.

Teď můžeš jenom klidně spáti

a vděčně budou vzpomínati

ti, kterés tolik miloval.


Po pilné práci klesla Tvoje hlava,

Tys úkol svůj již dokonala.

Teď můžeš jenom klidně spáti

a vděčně budou vzpomínati

ti, kterés tolik milovala.


30

Přestalo tlouci srdce Tvé znavené,

nebylo z ocele, nebylo z kamene.

Bolestí znaveno přestalo bíti,

nebylo léku, jímž mohlo žíti.


31

Smrti se nebojím, smrt není zlá,

smrt je jen kus života těžkého.

Co strašné je, co zlé je,

to umírání je.

                             Jiří Wolker


32

Smrt přešla kolem.

Život jde dál.

Rozprostřel závoj protkaný bolem,

v něm ukryt je žal.


33

Ten život stálý boj

a mír jen bezděky,

a smrt jen krátký boj

a poklid navěky.

                 J. Kollár


34

Za všechnu lásku a péči Tvou,

co s vděkem dnes Ti můžeme dát...

hrst krásných květů na pozdrav

a pak již jen vzpomínat.


35

Žádná smrt není zlá,

předchází-li jí život dobrý.

                          Kramerius


36

Za předobré srdce mateřské

na světě náhrady není -

proto je tolik bolestné

s maminkou rozloučení.


37

Život Tvůj byl samá práce,

smrt jen tichý vzdech.


38

Největší poklad na světě

je srdce drahé matky,

a kdo je ztratil, chudý jest,

byť největší měl statky.

                      Jan Neruda


39

Neplačte drazí, že odcházím spát,

jak pokynul mi Osud.

Ve věčné noci bude se mi zdát,

že žiji s Vámi dosud.


40

Neplačte, že jsem odešel,

ten klid a mír mi přejte,

jen věčné světlo vzpomínky

mi stále zachovejte.


Neplačte, že jsem odešla,

ten klid a mír mi přejte,

jen věčné světlo vzpomínky

mi stále zachovejte.


41

Největší láska na světě umírá,

když oko matčino se navždy zavírá.


42

Jediná na světě, kdo by ji neměl rád,

jež umí odpouštět a tolik milovat,

na ni nám zůstane nejhezčí vzpomínka,

ta bytost nejdražší - to je Tvá maminka.


43

Není smrti, zůstává věčně živý,

kdo spravedlivý byl a dobrotivý.

                                  F.Halas


44

Nezemřel jsem, neboť vím,

že budu žít stále v srdcích těch,

kteří mne milovali.


Nezemřela jsem, neboť vím,

že budu žít stále v srdcích těch,

kteří mne milovali.


45

Odešel's, drahý,

bez slůvka rozloučení,

tak náhle -

že těžko k uvěření...


Odešla's, drahá,

bez slůvka rozloučení,

tak náhle -

že těžko k uvěření...


46

Úsměv měl na rtech,

dobrotu v srdci,

lásku v duši...


Úsměv měla na rtech,

dobrotu v srdci,

lásku v duši...


47

Po krátkých cestách

chodili jsme spolu,

na dalekou

odešel jsi sám.


Po krátkých cestách

chodili jsme spolu,

na dalekou

odešla jsi sama.


48

Jaký úděl umlknout v té chvíli,

odejít a umlčet nemohoucně v okamžiku,

kdy se vyplnily sny,

které jsi vzýval tak vroucně!

                                 Jaroslav Seifert


49

"Já jsem vzkříšení i život.

Kdo věří ve mne,

byť pak i umřel, živ bude."


50

Ženu statečnou kdo nalezne,

neboť nad perly cena její.

                       Přísloví 31,10


51

Byli jsme dva. Dva na vše -

na lásku, na život, na boj i bolest

i na hodiny štěstí.

Dva na výhry i prohry,

na život a na smrt...dva.

                           Karel Čapek


52

Spi tiše tichounce,

dnes dosnils života bludný sen

a cestou bolesti odešels tam,

kde mír a láska jen.


Spi tiše tichounce,

dnes dosnilas života bludný sen

a cestou bolesti odešlas tam,

kde mír a láska jen.


53

Nezemřel.

Spí, má-li sen, je krásný,

zdá se mu o těch, které miloval

a kteří milovali jeho.


Nezemřela.

Spí, má-li sen, je krásný,

zdá se jí o těch, které milovala

a kteří milovali ji.


54

Zvedám jí ruku. Je v ní chlad,

prsty jsou přitisklé k dlani.

Kytičku chci jí do nich dát,

už naposledy tentokrát.

A ještě se mi brání.

                             J. Seifert


55

Není tu třeba slz a není třeba nářku,

ni pokání a trpkých výčitek.

Vždyť v majestátu smrti

ni zrnko není hany,

je velebný jen klid.

              J.Milton


56

Na shledanou, drahý, na shledanou

zůstaneš mi v srdci na věky.

Rozejdeme se, není na vybranou.

Svede nás až zítřek daleký.


Na shledanou, bez slov, bez loučení,

ožel stesk i smutek někdejší,

umřít - na tom nic nového není,

ani žít však není novější.

             Sergej Jesenin


57

Až té trávy neseté,

na mém hrobě rozkvete,

čípak vy, mé rodné brázdy,

čípak vy jen budete.

Kdo tu bude u vás stát,

kdo vás bude míti rád,

kdo vás přijde, rodné brázdy,

kdo vás přijde zaorat.


58

Já půjdu tam,

kam všechna pokolení odešla.

A lesy budou stále v slunci snít

a vody dřímat v lesku bílých hvězd.

                              J. Zeyer


59

Nejkrásnější láska umírá,

když se oko matky navždy zavírá.


60

Od života pro sebe nic jsi nežádala,

vše jen pro své děti a rodinu,

své zlaté srdce celé jsi nám dala,

věčný klid dejž Bůh Ti v odměnu.


61

Za předobré srdce mateřské

na světě náhrady není,

proto je tolik bolestné

s maminkou rozloučení.


62

Spi tiše, tichounce.

Dnes dosnilas života bludný sen

a cestou bolestí odešlas tam,

kde mír a láska jen.


63

Bůh povolal Tě v nebes chrám,

bys ušla světa útrapám.


64

Ze všeho jediná zbylas nám, matičko,

vychladlé zemi jak podzimní sluníčko,

podzimní sluníčko neslní, nepálí,

přece se zatřesem, když se nám zakalí.

                          Jan Neruda


65

Nejdražší poklad na světě,

je srdce drahé matky,

a kdo je ztratil, chudým je,

byť největší měl statky.


66

Jen pro Vás jsem pracovala

a Vám jsem rozdala srdce své.


67

Když umře maminka, sluníčko zajde,

v srdci nám zůstane smutek a chlad,

po širém světě, ach, sotva se najde,

kdo by jak maminka, měl nás tak rád...


68

Zapadlo sluníčko, umřela's mamičko,

odešla's maminko milá.          

Slova to nepoví - nikdo se nedoví,

čím jsi nám, maminko, čím jsi nám byla.


69

Jak sluneční jas a hvězdy svit

tak čistá Tvá duše, maminko, byla,

za Tvoji lásku přejem Ti boží klid,

ve chvíli, kdy jsi nás opustila...


70

Maminko naše zlatá,

vzpomínka na Tě vždycky svatá,

v srdci nás bude hřát.


71

Zhasly oči plné lásky

naší drahé maminky,

nezhasnou však nikdy na ni

v srdcích našich vzpomínky.


72

Přestalo srdéčko tlouci,

přestala ústa se smát,

budeme, maminko drahá,

stále na Tebe vzpomínat.


73

Kdo ztratil lásku matčinu,

ten často na ni v bolu vzpomíná,

vždyť byla to láska nejdražší,

kterou k nám měla jen maminka jediná.


74

Nic v světě není dražšího

nad zlaté srdce matky

a kdo je ztratí, chudým jest,

byť největší měl statky.


75

Matčině srdci patří živý květ,

před nimž se sklání celý svět.


76

Za Tvoji lásku, maminko naše zlatá,

za Tvoje velké oběti,

buď Tobě, rodná země lehkou,

toť poslední je přání od dětí.


77

Očím jsi odešla,

v srdcích jsi zůstala...


78

Ztichlo navždy srdce zlaté,

zhasl na Tvých očích svit,

těžko se nám bude tady,

bez Tebe, maminko, žít...


79

Největší láska umírá,

když oko matky se navždy zavírá.


80

Umlkla ústa matčina,

přestaly rty se smát,

budeme drahá maminko,

na Tebe vzpomínat.


81

Drahý tatínku, jen jednou

v životě jsi nás zarmoutil,

a to bylo v té chvíli,

kdy jsi nás navždy opustil.


82

Tatíčku starý náš,

šedivou hlavu máš,

dokud jsi byl mezi námi,

stále bylo dobře s námi,

otče náš.


83

Klesla hlava starostlivá,

ztichlo srdce trampotami znavené,

ruce tolik pilné od práce již

navždy ustaly, tatíčku náš drahý.


84

Jen pro Vás jsem pracoval,

a Vám jsem rozdal srdce své.


85

Ztichlo navždy srdce zlaté,

zhasl na Tvých očích svit,

těžko se nám bude tady

bez Tebe, tatínku, žít.


86

Dotlouklo srdce otcovo,

uhasl oka svit.

Budiž Ti, tatínku,

za všechno vřelý dík.


87

Očím jsi odešel,

v srdcích jsi zůstal...


88

Jedinou radostí mého

života byla práce,

jíž věren zůstal jsem

až do posledního dechu svého.


89

Nezemřel jsem, neboť vím,

že budu žít stále v srdcích těch,

kteří mě milovali.


90

Tatínku drahý, starostlivý,

Tvůj život byl dokonán,

ale láska a vzpomínky

na Tebe zústanou.


91

Jen pro Vás jsem žil a pracoval,

Vám jsem rozdal srdce své.


92

Jak tiše žil,

tak tiše zemřel.


93

Odešel dobrý člověk,

každý ho měl rád,

odešel nám v nenávratno,

teď musíme jen vzpomínat.


94

Naše srdce bolem pláče,

v smutné chvíli tiše lká,

víc již není mezi námi,

drahá duše tatínka...


95

Tatínku náš drahý

Váš život byl jen práce a starost o nás,

vzpomínáme s vděčností

a nikdy nezapomeneme...


96

Odešels nám, tatínku drahý,

láska a vzpomínky na Tebe zůstanou.


97

Tatíčku starý náš, šedivou hlavu máš,

dokud Jsi byl mezi námi,

dobře bylo ještě s námi,

tatíčku drahý náš.


98

Tatínkovy ruce vždy se staraly,

aby malým dětem chleba vydělaly,

teď, když v rakvi leží ustarané dlaně,

velké děti s láskou vzpomínají na ně...


99

Čím byl jsi nám,

to ví jen ten, kdo ztrácí,

čím byl jsi jiným,

Bůh Ti to už splácí.


100

Od života pro sebe nic jsi nežádal,

vše jen pro své děti a rodinu,

své zlaté srdce celé jsi nám dal,

věčný klid dejž Bůh Ti v odměnu.


101

Přestalo srdíčko tlouci,

přestala ústa se smát,

budeme, tatíčku drahý,

stále na Tebe vzpomínat.


102

Spí sladce v rodné české zemi,

kterou jsi tolik miloval.


103

Život Tvůj byl samá práce,

smrt jen tichý vzdech.


104

Rodné brázdy v šíř i dál,

co mi Vás jen Pán Bůh přál,

co jsem se vás naosíval,

co jsem se vás naoral.


105

Tak, jaký jsem, ať všechno víš,

mne příjmeš, spasiš, potěšíš,

vždyť Ty svých slibů nerušíš,

Beránku Boží k Tobě jdu.


106

Utichlo srdce Tvé šlechetné bytosti,

jež pro nás nejdražším pokladem byla,

nás Jsi tu zanechal v zármutku, bolesti,

jen vděčná vzpomínka, tatínku drahý,

na Tvoji lásku jak drahokam zbyla...


107

Dnové moji jsou jako stín nachýlený

a já jako tráva uvadl jsem.

                  Žalm 102,12


108

Tak krátko šel jsem s vámi,

hle, tu se cesty dělí

a ptáci nad hlavou

mi píseň nedopěli.

                 Jiří Wolker.


109

Žili jsme pro Tebe,

a tys lásku naši opětoval.


110

Váš život byla jen práce,

a odpočinkem Vaše smrt.


111

Odcházím za světlem,

kdes' v dálce splynu s ním.

Těm, které miluji,

na cestu posvítím.


112

Předobré srdce na světě jsme měli,

jež dovedlo nás milovat,

kdybychom láskou vzbuditi je chtěli,

neozve se nám vícekrát,

umlklo, ztichlo, šlo již spát.


113

Přestalo tlouci srdce Tvé znavené,

nebylo z ocele, nebylo z kamene,

bolestí znaveno přestalo bíti,

nebylo léku již, nemohlo žíti...


114

Vše zmizí, jen stopy Tvé práce

a lásky zůstanou.


115

Klesly ruce pracovité - zemdlené,

ztichlo srdce dobré - znavené.

Pán zavolal, nám zbývá

vzpomínka - stesk a žal.


116

Klesla ruka, která tak ráda pracovala,

zmlkla ústa, která slovy hladila,

oči, které se tak mile dívaly,

se navždy zavřely.


117

Proč je tak málo štěstí na světě,

proč co nám nejdražší,

tak záhy odchází.


118

Neděs Tě hrobu pustota,

jíž nevěra se bojí,

hrob jest jen změnou života,

druhou kolébkou Tvojí.


119

Klesly ruce pracovité, zemdlené,

ztichlo srdce dobré, znavené,

Pán zavolal, již je po bolestech, utrpení.


120

Klesla ruka, která tak ráda pracovala,

zmlkla  ústa, která slovy hladívala,

a oči, které se tak mile usmívaly,

se navždy zavřely.


121

J. Wolker:

Smrti se nebojím, smrt není zlá,

smrt je jen kus života těžkého.


122

Život Tvůj byl samé starosti a práce,

Tvá smrt jen tichý vzdech.


123

J. V. Sládek:

Kdo žil v srdcích těch

jež opustil, ten nezemřel.


124

Až my, žijící, zemřeme,

nic se na tom světě nestane, nezmění,

jen několik srdcí se zachvěje,

jak v ranní rose květiny.


125

Až umru, nic na tomto světě

se nestane a nezmění,

jen já ztratím svou bídu

a změním se ze všeho...


126

Utichlo srdce znavené,

nebylo z ocele, nebylo z kamene,

utichlo a šlo spát,

budeme na něj vděčně vzpomínat.


127

Pouť daleká již skončena,

skončeno putování.

Sta bylo křížů v pouti té,

tisíce zastavení.

I chvíle šťastných úsměvů,

Tvé kroky nacházely,

těch bylo zřídka, vždy více utrpení.


128

Hospodin jest můj pastýř,

já nebudu míti nedostatku...

                Žalm  2, 3, 1.


129

Já jsem vzkříšení i život.

Kdo věří ve mne,

byť pak i umřel, živ bude.

                   Jan 11, 23.


130

V rukou Tvých jsou časové moji.


131

Člověk marnivostí podobný jest,

dnové jeho jako stín pomíjející.

                        Žalm 144.


132

Jim bylo blaho odpírati sobě

a všechno dáti pro děti.

 (K. V. Rais "Svým rodičům")


133

Náš život od prvního vzlyku,

až k hrobu jest jen náhod slet,

spleť radostných v něm okamžiků

a žalů, strasti na sto let.


134

Jen boží láska splatí Tobě

tu obětavou, věrnou lásku k nám,

až věčný klid Ti bude dopřán

                 v tichém hrobě

a ve vzpomínkách vděčných budeš

       námi stále milován...


135

Zahučaly hory, zahučaly lesy,

kam jste se poděly moje mladé časy...

A přijde-li čas - stromy rozkvetou zas,

ale já nepřijdu již nikdy mezi Vás.


136

Kteří spravedlnosti vyučují mnohé,

skvíti se budou jako  hvězdy,

na věčné věky.

                      Dan. 12., 3.


137

Blahoslavení jsou od této chvíle mrtví,

kteří v Pánu umírají. Duch zajisté dá jim,

aby odpočinuli od prací svých,

skutkové pak jejich jdou za nimi.

                       Zjev. 14, 13.


138

Bůh je naše útočiště i síla,

ve všelikém soužení pomoc vždycky

                            hotova.


139

Já jsem cesta i pravda i život.

Žádný nepřicházi k Otci, než skrze mne.

                          Jan 14, 6.


140

Já vím, že vykupitel můj jest živ,

a že v den nejposlednější nad

prachem mým se postaví.

                      Job. 19, 25.


141

Uval na Hospodina cestu svou,

slož v něm naději,

on zajisté všecko spraví.

                      Žalm 37, 5.


142

Buď vůle Tvá,

jako v nebi, tak i na zemi.


143

Jediné srdce na světě jsme měli,

jež dovedlo nás milovat,

Kdybychom láskou vzbuditi je chtěli,

neozve se nám vícekrát -

utichlo, zmlklo, šlo již spát...


144

Jak tiše žila,

tak tiše odešla.


145

Jak tiše žila,

tak tiše zemřela.


146

Za Tvoji lásku, maminko naše zlatá,

za všecky Tvoje velké oběti,

buď štědrou k Tobě ruka boží svatá,

tot poslední je vroucí přání od dětí.


147

Naše  nitro  bolem  pláče,

v smutné chvíli tiše lká,

víc již  není  mezi  námi,

drahá naše maminka...


148

Jan Neruda:

Matičce dáš-li do hrobu

na prsa dítě její,

ještě se vpadlé, ztlelé rty

radostí pozachvějí.


149

Umlkla ústa matčina,

přestaly rty se smát,

budeme drahá maminko

na Tebe vzpomínat.


150

Jsme květinami jen na zahradě Boží,

želíme květu, jež si utrhl Pán -

Nad Vaším lůžkem, maminko drahá,

šeptáme v slzách pozdrav: Pokoj Vám.


151

Nikdo to neřekne, nikdo to nepoví,

čím byla maminka každému z nás,

nikdo ji nevrátí, nikdo ji nevzbudí,

nikdy už nezazní nám její hlas.


152

Měla jsem na tom světě samou starost,

samý žal,

za to mne odmění

nebes Pán.


153

V žádném slunci není tolik jasu,

tolik květů v žádné lučině,

v žádném poli tolik zlatých klasů,

kolik lásky v srdci matčině.


154

Skláníme se nad hrob tvůj,

s lící slzou zrosenou,

za Tvoje zlaté srdce,

Bůh buď Tobě odměnou.


155

Ztichlo srdce zlaté,

klid nalezla duše starostlivá.


156

Bůh pokynul a srdce upřímné a milující

navždy zastavilo tlukot svůj...


157

Za Vaši velkou lásku,

za Vaše velké oběti,

buď štědrou k Vám ruka Boží svatá,

toť jediné je Vám přáno od dětí.


158

Již konec všemu,

všem mým bolestem,

již mne nic nezabolí .


159

Neplačte mnoho nade mnou,

ať mohu klidně spát,

Bůh pokynul, já za ním jdu,

muselo se tak stát.


160

Dotrpěla srdce zlatá,

klid nalezla duše starostlivá.


161

Váš život byla jen práce,

odpočinkem Vaše smrt.


162

Drahé děti, cesta mého

utrpení je skončena.


163

Vše zmizí, jen stopy

Tvé práce a lásky zůstanou.


164

Neplačte již moji drazí,

že mne není víc,

až i vás Bůh povolá,

přijdu já vám vstříc.


165

Kdo žil v srdcích těch, jež opustil,

ten nezemřel.


166

Klesla ruka, která tak ráda pracovala,

zmlkla ústa, která slovy hladila.


167

Vaše žití byla práce

a smrt je odpočinek.


168

Dotlouklo srdce zlaté,

našla klidu duše dobrá...


169

Bůh pokynul,

a srdce, jež nás milovalo,

zastavilo tlukot svůj.


170

Odešlo srdce zlaté,

oddechla si duše starostlivá.


171

Tvoje obětavé, dobré srdce

přestalo navždy bíti,

opustilo nás,

my však je přece budeme míti.


172

Jak těžko žít, když v těle síly není,

jak těžko umřít, když chce se tolik,

tolik žít...


173

Osud nevrací co jednou vzal,

jen to se vrací - vzpomínka,

bolest a žal.


174

J. V. Sládek:

   V náruči Boží, odkud jsme vyšli,

   večer se všichni sejdeme zas...


175

V té české rodné zemi

až  mne  hroudy  zasypou,

nechte mne v ní klidně spáti,

vzpomínejte na mne s modlitbou.


176

... a já měl život tolik rád.


177

Až umřu, nic na tomto světě

se nestane a nezmění,

jen srdcí několik se zachvěje

v rose jak k ránu květiny...


178

Tisíce umřely, tisíce umřou,

tisíce na smrt jsou znaveni,

neboť v smrti a zrození

nikdo nezůstal jediný.


179

J. Wolker:

Smrti se nebojím, smrt není zlá,

smrt je jen kus života těžkého,

co strašné je a co zlé je,

to umírání je.


180

Cílem nejvyšším Ti bylo blaho rodiny

a úděl v práci do poslední hodiny.


181

Buď vůle Tvá...


182

Nyní pak zůstává víra, naděje a láska.

to tré: ale největší z nich jest láska.

           I. epištola Pavia ke Kor.

                      Kap. 13, 13.


183

V náruč Boží, odkud jsme vyšli,

večer se všichni vrátíme zas.


184

Jdu k Tobě Pane,

za hlasem Tvým jsem šel,

Ty poskytneš  mi příbytek,

kde nebude již žal...


185

Smiluj se nade mnou, ó Bože,

podle velkého milosrdenství Tvého...


186

I kdybych měl projít údolím

stínu smrti, nebudu se bát,

neboť Ty, Bože můj, se mnou jsi.


187

Nevíme dne ani hodiny...


188

Odcházím za světlem...

kdes v dálce splynu s ním.

Těm, které miluji,

na cestu posvítím.


189

Až té trávy neseté

na mém hrobě rozkvete,

čí pak vy, mé rodné lány, budete...


190

Smrti tebe, proč se báti?

Ježíš živ jest i já s ním.

On je živ, já jistě vím,

že mně život zase vrátí.


191

Pro naše blaho v domově,

jsi všechnu lásku svoji dala,

na niž jen v bolu budeme vzpomínat,

když Boží láska Tvou duši

na věčnost si vzala.


192

Vejdeš v šedinách do hrobu,

tak jako odnášeno bývá obilí zralé

časem svým.

                        Job. 5, 26.


193

Aj na dlaň odměřil jsi mi dnů

a věk můj jest jako nic před Tebou,

jistě žeť není než pouhá marnost

každý člověk, jakkoli pevně stojící.

                       Žalm 39, 6.


194

"Musíme skrze mnohá soužení vejíti

do království božího."

           Skut. apoštolské 14, 22.


195

Milosrdenství Boží na věky

chváliti budu.


196

Bůh pokynul, srdce dobré a milující

navždy zastavílo tlukot svůj.


197

Pán života a smrti pokynul

a já jdu.


198

Zlých pak nebudem přijímati?

Dobré-liž jen věci bráti

budeme od Boha

                  Job. 2,  10.


199

Řekla jemu :

Pane, já jsem uvěřila,

že jsi ty Kristus, Syn Boží.

                 Jan 11, 27.


200

Setřel Bůh všelikou slzu

s očí jejích a smrti jíž více nebude,

ani kvílení, ani křiku, ani bolesti

nebude více.          Zjev. 21/4.


201

Jest život věčný boj

a klid jen bezděky,

smrt však je krátký boj

a poklid na věky.


202

Žádná smrt nemůže být zlá,

které předchází žívot dobrý.

                     Kramerius


203

Nelkejte, že jsem odešla,

ten klid a mír mi přejte,

jen věčné světlo vzpomínky

mi stále zachovejte.


204

Kdo v slzách chléb svůj nejídal,

kdo neprobděl strastné noci,

ten nezná Vás,

Vy nebeské moci.


205

Až budu spát,

přijď na můj hrob se podívat,

jen podívat - a neplač moc,

kdo zemřel již, spí každý rád

neb svatá je ta tichá noc,

když přejde den.


206

Letěla bělounká holubička,

letěla do nebíčka.


207

Zpěvem k srdci,

srdcem k vlasti.


208

Předobré srdce na světě jsme měli,

jež dovedlo nás milovat,

kdybychom láskou vzbuditi je chtěli,

neozve se nám vícekrát.


209

Kolébka není prvním počátkem života,

ani hrob pravým koncem smrti,

za ním přichází vzkříšení.


210

Ženu statečnou kdo nalezne

neb daleko nad perly cena její.


211

Já půjdu k branám věčnosti

a šťastna i tou cestou poslední,

vždyť půjdu k Otci, půjdu k domovu,

kde na věky se pro mne rozední.

Ta cesta k smrti není přece zlá,

když Bůh nás vede jejím údolím.

Já často o ní dlouze přemýšlím

a cesty té se nijak nebojím.


Smutek padl na starou kovárnu,

poslední hrany zazní z kapličky,

na dalekou cestu naší drahé matky,

na věčnou paměť milované babičky.


Celý svůj život zasvětila práci,

pro rodinu, vnuky, pravnuky,

teď všichni její zlaté srdce ztrácí,

vzpomínat budeme navěky!

                           J F S.


212

Rodné brázdy v šíř i dál,

co mi vás jen Pán Bůh přál,

co jsem se vás naosíval,

co jsem se vás naoral.


213

Vše zmizí, jen stopy Tvé práce

a lásky zůstanou.


214

Jak prostě žila,

tak tiše odešla,

velká ve své lásce a dobrotě

a skromna svým životem.


215

Duše Tvá dobrá, laskavá,

tak naší lásky hodna,

jaký to kalich bolesti

musela vypít až do dna.


216

Kdybyste někdy radu potřebovali,

jen s láskou na mne vzpomeňte,

budu žíti s Vámi i nadále a budu

bdíti nad Vaším každým krokem,

přijdu Vám pomoci, aniž byste věděli.


217

Není smrti tam,

kde byl život vyplněn prací,

láskou a obětavostí.


218

Koho nejvíce jsem miloval,

Bůh ji odvolal.

Buď vůle Tvá...


219

Žil jsem, abyste Vy žili...


220

Žít život čestný

a spravedlivý...


221

Kdo v srdcích žije,

neumírá.


222

Očím jsi odešla,

v srdcích jsi zůstala...


223

Vyřiďte pozdravy poslední,

každému, kdo měl mne kdysi rád.

Mně už se nikdy nerozední,

budu teď věčný spánek spát.


224

Klesly ruce pracovité,

dotlouklo srdce otcovo,

zhasl oka svit, budiž Ti, tatínku,

za všechno vřelý dík.


225

Štípeni v domě Hospodinově

v síňcích Boha našeho kvésti budou,

ještě i v šedinách ovoce ponesou.

Aby to zvěstováno bylo,

že přímý jest Hospodin, skála má...

                    Žalm 92, 14-16


226

Proč pláčete, moji milí?

Neodešel jsem od Vás

všechen, jen pracovat

jsem přestal...


227

Zvadl květ ku večeru,

ráno měl ještě svou nádheru.

Děkuji vděčně Osudu za všecko,

co mi dal: Práci, radost i žal.


228

Bůh buď s Vámi,

než se sejdeme zas . .


229

Až ukončí se naše pouť

a duše půjde před Tvůj soud,

rač v náruč Svou ji přivinout.


230

Přišel pro mne andělíček,

zatlačil mi očička,

a teď pro mne pláčí

tatíček a matička.


231

Pro nás žil,

pro nás pracoval,

pro nás obětoval všechno.


232

Rodné brázdy v šíř i dál,

co mi vás jen Pán Bůh přál,

co se já vás naosíval, naoral.


233

Byť se mi dostalo jíti

přes údolí stínu smrti,

nebudu se báti zlého,

nebo Ty se mnou jsi.

                Žalm 23,4.


234

Jaký to smrtelný spánek

se Tě zmocnil

Tvůj zrak se zkalil

a Ty mě neslyšíš.

           Sumerský epos


235

Tatínku, za převelikou

vždycky starost o nás, rodinu,

Pán dej Ti poznat

"vánoc věčných" odměnu.


236

Odešel dobrý člověk,

každý ho měl rád.


237

Ač tělo i srdce mé hyne,

skála srdce mého a díl můj

Bůh jest na věky.

              Žalm 73, v. 26


238

Čas, bratr mého srdce, jež jde

a odměřuje mi hodiny bytí,

zaváhá, zhroutí se do tváře mé,

usne a zavoní jak kvítí.

                 Josef Hora


239

Vše zmizí, jen stopy Vaší práce

a lásky zůstanou.


240

Přestalo srdíčko tlouci,

přestala ústa se smát,

budeme synáčku drahý,

stále na Tebe vzpomínat.


241

Nejkrásnější láska umírá,

když se oko matky navždy zavírá.


242

Zhasly oči plné lásky

mojí drahé maminky,

nezhasnou však nikdy na ni

v srdci moje vzpomínky.


243

Jak těžko žít,

když v těle síla není,

jak těžko umírat,

když se chce tolik, ach tolik žít.


244

Očím jsi odešel,

v srdcích jsi zůstal.


245

Zelení hájové, bývali jste vy moje,

bývali jste mého srdce potěšení,

ale teď dlouhý čas

neslyším ptáčka hlas,

a obloze se ukázal smutný čas.


246

Odešels, táto, bez slůvka rozloučení,

tak náhle, že těžko k uvěření.


247

Jí bylo blaho odpírati sobě

a všechno dáti pro děti.


248

Od života pro sebe nic jsi nežádal,

vše jen pro své děti a rodinu,

své zlaté srdce celé jsi nám dal,

věčný klid dejž Bůh Ti v odměnu.


249

Odešlas, maminko, neznámo kam,

vzpomínka po Tobě, zůstane nám,

vzpomínka krásná, maminko milá,

Ty, že jsi pro nás vždycky jen žila.


250

Nezemřela jsem, neboť vím,

že budu žít stále v srdcích těch,

kteří mě milovali.


251

Bůh povolal Tě v nebes chrám,

bys ušel světa útrapám.


252

Není smrti,

je jen věčný růst.

            V. Dyk


253

Koho bozi milují,

ten umírá mlád.


254

Neplačte mnoho nade mnou,

ať mohu klidně spát,

Bůh pokynul, já za ním jdu,

muselo se tak stát.


255

Smrti se nebojím, smrt není zlá,

se smrtí nejsem sám,

umírání se bojím,

kde každý je opuštěn

a já umírám...

                  Jiří Wolker


256

Tak krátko šla jsem s Vámi,

hle, tu se cesty dělí

a ptáci nad hlavou

mi píseň nedopěli.

                   J. Wolker


257

Odešla jste od nás, maminko drahá,

jen vzpomínek nám zbylo na tisíc

a srdce svírá krutý bol,

že nevrátíte se nám nikdy víc...


258

V žádném slunci není tolik jasu,

květů tolik v žádné lučině,

v žádném poli tolik zlatých klasů,

co je lásky v srdci matčině.


259

Píseň  Christiana  Rosetti


Až jednou zemru, drahý,

pak nesmíš písní naříkat.

Nesázej růže nad můj hrob

a ani cypřišový sad.

A nechť je nade mnou jen tráva,

jež bude deštěm se a rosou vlhká chvět.

A chceš-li, můžeš pamatovat.

A chceš-li, můžeš zapomnět.


Já neuzřím již stíny,

nebudu slýchat dešťů hřmot,

nebudu slýchat slavíka,

tesknit si s větrem o závod.

Snít budu stmíváním,

jež nedozná zde změnu.

Snad budu pamatovat

a možná zapomenu...


Když mě vše opustilo, věřilo jsi - děkuji.


260

A jáť život věčný dávám jim,

a nezahynouf na věky,

aniž jich kdo vytrhne z ruky mé.

       Zjevení  sv. Jana, Kap. 10/28.


261

Blahoslaveni jsou od této chvíle mrtví,

kteříž v Pánu umírají.

        Zjevení sv. Jana, Kap. 14.


262

...jim bylo blaho odpírati sobě

a všechno z lásky dáti pro děti...

                      K. V. Rais


263

Daleká cesto má,

marné volání...

      K. H. Mácha


264

Za Tvoji lásku, tatínku náš zlatý,

za Tvoje velké oběti,

buď Tobě, rodná země lehkou,

toť poslední je přání od dětí.


265

Dozněl tlumený akord života,

ztichla jeho tichounká píseň,

mlha studená padá do polí

a nám do srdcí bolestná tíseň.


266

Není smrti, trvá věčně živý,

kdo spravedlivý byl a dobrotivý.


267

Bůh povolal Tě v nebes chrám,

bys ušel světa útropám.


268

Ztichlo navždy srdce zlaté,

zhasl na Tvých očích svit,

těžko se nám bude tady,

bez Tebe, tatínku, žít...


269

"Jáť v pokoji lehnu a

spáti budu; nebo ty, Hospodine,

sám  způsobíš  mi bydlení

bezpečné."

                      Žalm 4, 9.


270

Zlaté slunko za hory zašlo,

soumrak tiše padá do polí.

Srdce Tvé zlaté věčný mír našlo

a nic Tě víc nebolí.


271

K Hospodinu v soužení svém

volal jsem a vyslyšel mne.


272

Tak krátko šla jsem s vámi,

hle, tu se cesty dělí

a ptáci nad hlavou

mi píseň nedopěli.


273

Jen pro Vás jsem pracovala

a Vám jsem rozdala srdce své.


274

Její život byla starost a práce,

pro vše dobré měla cit,

dobré srdce ztichlo a přece nezemřelo,

v paměti asi bude žít.


275

Svatopluk Čech: Lešetínský kovář

   Bušil tam vesele,

   do želez, ocele,

   nikdy už perlík ten,

   nezazvoní.


276

Každý z nás musí něco ztratit

a něčeho se vzdát,

je líp se nenavrátit

a jenom vzpomínat.

                   Seifert


277

Nejsvětější srdce Ježíšovo

buď jeho spásou a odměnou.


278

Ustaly v práci, mozolné Tvé ruce,

zmizel i milý úsměv Tvůj -

loučíme se s Tebou, tatínku  -

upřímného srdce -

již nikdy nespatříš domov svůj.


279

Ale různo, ale různo

dvojí čas nám běží,

přidej živý, jak chceš v běhu,

mrtvý vždy je hrozně vpředu.

Třeba ticho tiše leží.

                    F. šrámek


280

I vtiskla matka ret mi na čelo

a řekla : Sbohem.

                   J. Seifert


281

Je skončen boj,

ač život měl jsem rád,

jsem v duši spokojen

a chci jen klidně spát.


282

Stal jsem se zahradníkem -

do zahrady jsem šel rád.

Z rukopisných pamětí

Šel zahradník do zahrady.


283

Říkám si s Nerudou,

ať jsem byl, čím jsem byl,

tím jsem byl vždycky rád.

A já byl zahradnickým učněm

opravdu rád.


284

Jak prostě žila,

tak tiše odešla,

velká ve své lásce a dobrotě

a skromná svým životem.


285

Živote, živote, kouzlo Tvé uvadlo,

nad mojí mladostí sluníčko zapadlo.


286

Já půjdu tam,

kam všechna pokolení odešla.

A lesy budou stále v slunci snít,

a vody dřímat v lesku bílých hvězd.

                         J. Zeyer


287

Ten život je jen pouhý sen,

v němž mnohý je tak přešťasten

a mnohý má zas osud zlý.

Po smrti však tělo nebolí,

klid duše je největší bohatství.


288

"Služebníče dobrý a věrný...

vejdi v radost Pána svého."

                    Mot. 25, 23.


289

Naděje naše slib nesplněný,

perutí smrti zastaven skřivánka let,

je marný křik zoufalstvím naplněný,

nemůže nám syna vrátit zpět.


290

Váš život byla jen starost a práce

a pro vše dobré jste měl cit,

dobré srdce dotlouklo a přece

nezemřelo, v paměti naší bude žít...


291

Až zemřu, nic se nestane,

mnohé oko se zarosí,

jen vzpomínka zůstane

a život jde dál.


292

Až přijde den a budu spát,

přijď na můj hrob se podívat,

jen podívat a neplač moc,

kdo usnul, spí každý rád,

a svatá je ta tichá noc,

když přejde den...

                Julius Zeyer


293

Brázda žití doorána,

večer se již přiklonil,

zemská pouť již dokonána,

na které jsem oral, sil...


294

Kdo byl milován,

nebude nikdy zapomenut.


295

Buď vůle Tvá nám vším,

jak ptáků je a hmyzu,

pokorné bylině i zpívající vodě.

                   S. K. Neumann


296

Jest v Boží radě vždy

předem souzeno,

že odchází nám

co nejvíce milého.


297

Až umru, nic na tomto světě

se nestane a nezmění...


298

Odešli dobří lidé,

každý je měl rád,

odešli nám v nenávratno,

teď musíme jen vzpomínat.


299

Proč osud dal nám do vínku

jen samé trny a hloží

a zanechává nám vzpomínku

s níž hlava v dlaň se složí.


300

Vše zmizí, jen stopy Tvé lásky

a vzpomínky na předobré srdce

nám zůstanou.


301

Odešel táta,

bez slůvka rozloučení,

tak náhle,

že těžko k uvěření.


302

Kdo žije v srdcích těch, jež opustil,

ten nezemřel.

Proto neplačte pro mne,

když odcházím.


303

Její život byla starost a práce,

pro vše dobré měla cit,

dobré srdce ztichlo

a přece nezemřelo,

v paměti naší bude žít.


304

"Jest čas zrození

a čas umírání..."

         (Kaz. 3, 2.)


305

"Aj, já umírám, ale Bůh

bude s vámi..."

       (I. Mojž. 48, 21)


306

Náhle jsi nám odešel,

tatínku náš drahý,

že rtové Tvoji milí,

nám sbohem dáti nestačili.


307

Já pracoval jen pro vás,

za živa srdce své vám dal,

s bolestí velikou teď

odcházím od vás.


308

Zemi dáváme, jen co jí patří,

ale duch bude s námi i nadál.


309

Byť se mi dostalo jíti

přes údolí stínu smrti,

nebudu se báti zlého,

neb ty se mnou jsi.

               Žalm 23, 4.


310

Nejsmutnější loučení je s mámou...


311

Není bolest,

jako bolest má.


312

Ten, kdož v skrýši Nejvyššího přebývá,

v stínu Všemohoucího odpočívati bude.

                       (Žalm 91, 1)


313

Toť jest pak věčný život,

aby poznali Tebe samého pravého Boha,

a kteréhož jsi poslal, Ježíše Krista.

                        (Jan 17, 3)


314

Blahoslaveni čistého srdce,

neboť oni Boha viděti budou.

                   Mat. 5, 8.


315

Moravo, Moravo,

Moravěnko milá,

co z Tebe pocházi,

chasa ušlechtilá.


316

Přišel pro mne andělíček,

zatlačil mi očička,

a teď pro mne pláčí,

tatíček a matička.


317

Kalich utrpení naplněn,

Bůh pokynul a já si jdu odpočinout.


318

Pracoval vždy do únavy,

klidu sobě nedopřál,

srdce jeho zlaté bylo,

každému jen blaho přál.

Za vše dobré co vykonal,

tichý spánek buď mu přán.


319

Odešla tiše a v pokoře,

když naplnila svůj život

prací a láskou.


320

Já jsem vzkříšení i život,

kdo věří ve mne,

i kdyby zemřel, bude žít.

                (Jan II, 2b)


321

Blahoslavení,

kteří v Pánu umírají...

 (Zjevení sv. Jana 14, 13)


322

Život Tvůj byl samá práce,

smrt jen tichý vzdech.


323

Klesla ruka, která tak ráda pracovala,

zmlkla ústa, která slovy hladila,

oči, které se tak mile dívaly,

se navždy zavřely.


324

Odešel's, drahý,

bez slůvka rozloučení,

tak náhle -

že těžko k uvěření...


325

Přijedete, budete mne hledati

a já již zde nebudu.


326

To dobře, služebníče dobrý a věrný,

nad málem byl jsi věrný,

nad mnohem tebe ustanovím.

Vejdiž v radost Pána svého.

                     (Mat. 25, 21 )


327

Žádný zajisté z nás není sám sobě živ,

a žádný sobě sám neumírá.

Nebo buď že jsme živi, Pánu živi jsme,

buď že mřeme, Pánu mřeme.

A tak buď že jsme živi, buď že umíráme,

Páně jsme.

                         (Řím 14, 8)


328

Sv. Pavel:

Víme zajisté, že byl-li by tohoto

našeho přebývání stánek zbořen,

stavení od Boha máme, příbytek

ne rukou udělaný, věčný, v nebesích.

                     II. Korynt. 5, 1.


329

Když rozchod nastává,

nám v srdci teskno je,

však nelkáme neb zůstává

shledání, naděje.

                    Kancionál


330

Neplačte drazí, že odcházím spát,

jak pokynul mi osud,

ve věčné noci se mi bude zdát,

že žiji s Vámi dosud.


331

Klesla hlava starostlivá,

ztichlo srdce trampotami znavené,

ruce tolik pilné od práce již

navždy ustaly, tatíčku náš drahý.


332

V životě se loučíme mnohokrát,

s maminkou jen jednou,

i kdybychom své oči vyplakali,

její zpět se neohlédnou.


333

Neúprosný osud to nejdražší nám vzal,

jen bolest v srdcích, stesk,

prázdný domov

a vzpomínky nám zanechal.


334

Jedinou radostí mého

života byla práce,

již věrna zůstala jsem

až do posledního dechu svého.


335

Já pracoval a žil jsem jen pro Vás,

za živa srdce své Vám dal,

s bolestí velikou odcházím teď od Vás ...


336

Ježíš:

Pojďte ke mně všichni,

kteříž pracujete a

obtíženi jste a já Vám

odpočinutí dám.

          Ev. sv. Matouše 11, 28.


337

Přestalo srdíčko tlouci,

přestala ústa se smát,

budeme maminko drahá,

stále na Tebe vzpomínat.


338

Já půjdu tam, kam všechna

pokolení odešla.

A lesy budou stále v slunci snít

a vody dřímat v lesku

bílých hvězd.

                   J. Zeyer


339

Odcházíš tatínku,

neznámo kam.

Jen vzpomínky na Tebe

zůstanou nám.


340

Nelkejte, že jsem odešla,

ten klid a mír mi přejte,

jen věčné světlo vzpomínky

mi stále zachovejte.


341

Zahučaly hory, zahučaly lesy,

kam jste se poděly moje mladé časy ...

A přijde čas - stromy rozkvetou zas,

ale já nepřijdu již nikdy mezi Vás.


342

Všechno jsem tu nechal, záhony i luka

i žhavý pot s čela vsáklý do polí,

jen jedno si bere do hrobu má ruka,

jako suky tvrdé selské mozoly.


343

Poslední Sbohem dáváme Tobě

a pilným rukám, které milovaly práci,

naše srdce smutkem se zachvěla,

vědouc, co Tvým odchodem ztrácí.


344

Když umře maminka, sluníčko zajde,

v srdci nám zůstane smutek a chlad,

po širém světě, ach, sotva se najde,

kdo by jak maminka, měl nás tak rád.


345

Zdatnou ženu - kdo ji najde?

Cenu má nad skvosty z dalekých krajů.


346

Mühe und Arbeit war Dein Leben,

Ruhe hat Dir Gott gegeben.


347

Sorgenvoll war sein Leben,

Ruhe hat Ihm Gott gegeben.


348

Es ist bestimmt in Gottes Rat,

dass man vom Liebsten,

was man hat, muss scheiden.


349

Du kamst, Du gingst mit leiser Spur

Ein flüchtiger Gast im Erdenland.

Woher? Wohin? Wir wissen nur:

Aus Gotteshand in Gotteshand.


350

Dokud jsme lásku matky měli,

nemohl větší lásku nikdo již nám dát,

náhradu za ni marně bychom hledat chtěli,

jen vděčně na ni budeme stále vzpomínat.


351

Pro naše blaho v domově

jsi všechnu lásku svoji dala,

na niž jen v bolu budem vzpomínat,

když Boží láska Tvou duši na věčnost si vzala.


352

Co lásky nejčistší nám srdce matky dalo,

to poznal každý od svých dětských let,

a proto nitro naše se žalem rozplakalo,

když její drahé čelo zlíbali jsme naposled.


353

Od ranních úsvitů do večerů pozdních,

jsi pro blaho naše neznal únavy a strastí,

proto Tvůj život požehnaný byl

pro Tvoji lásku k nám a ke své rodné vlasti.


354

Až umřu, na světě nic se nestane a nezmění

jenom já ztratím svou bídu...

...smrti se nebojím, smrt není zlá,

smrt je jen kus života těžkého.


355

Rozkvetl v háji mladý květ,

však krutý mráz jej zlomil v ráz,

osude zlý, proč jsi jej srazil,

když chtěl kvést, proč zničil's mu mladý věk.


356

Jak v bouři vichr, když zlomí mladý květ,

tak v raném rozpuku mládí,

odešel od nás v nadhvězdný svět,

synáček náš, kterého jsme měli všichni tak rádi.


357

"Blahoslavení jsou od této chvíle mrtví,

kteří v Pánu umírají.

Duch zajisté dí jim, aby odpočinuli od prací svých,

skutkové pak jejich jdou za nimi."

                           Zjevení Janovo 14, 13.


358

Skončen je maminky života čas,

nebude více již čekati nás.

Jak rádi jsme, maminko, spěchali k Tobě,

dnes smutně zapláčem, nad láskou tvou v hrobě.


359

Arbeit und Pflicht

War Dein Dasein,

Möge die Ruhe

Dein Lohn sein.


360

Menschenhilfe konnte Dich nicht retten,

Gott allein nahm Dir den Schmerz,

Schwergebeugt müssen wir

                     an Deine Bahre treten,

Du unser vielgeliebtes Herz.


361

Was wir bergen in den Särgen

Ist das Erdenkleid.

Was wir lieben ist geblieben

Bleibt in Ewigkeit.

                         Goethe


362

Dein harter Kampf ist überwurden

Die Brust ruht aus von lautem Ach

Durchkämpft sind die Leidenstunden,

Da Dir Dein Herz und Auge brach.


363

Nun ruhen die fleissigen Vaterhände

die stets gesorgt für unser Wohl.

Die fleissig waren bis ans Ende -

Schlaf wohl Du guter Vater, Du.


364

Wenn sich der Mutter Augen schliessen

Ein treues Herz im Tode bricht,

Dann ist das schönste Band zerissen

Denn Mutterlieb ersetzt man nicht.


365

Dein Leben war nur Arbeit,

Kanntest nicht Rast noch Ruh,

Nun hast Du sie gefunden,

Schlaf wohl, Geliebter Vater, Du.


366

Sein Leben war rastlose Arbeit,

sein Wessen selbstlose Liebe.


367

Sein Denken und Handeln

war immer Edel

und Pflichtbewusst.


368

Es ist bestimmt in Gottes Rat,

Dass man von dem, was man am

liebsten hat,

Muss schneiden.


369

So ruhe aus von Deines Lebens

Schaffen,

In welchem Du stets unermüdlich warst.

Ein bleibend Denkmal hast Du Dir

geschaffen,

In unserem Herzen weithin über das Grab.


370

Du warst die Treue selbst...


371

Es ruhen die fleissigen Mutterhände,

Dein harter Kampf ist überwunden

Die tätig waren, bis ans Ende,

Nun ruht Dein Herz so liebevoll.


372

Tretet her zu meiner Bahre

Stört mich nicht in meiner Ruh

Denkt was ich gelitten habe

Gott schenkt mir die ewige Ruh.


373

Das höchste Gut von allen Schätzen

und das Schicksal, dass es bricht,

alles kann die Welt ersetzen,

aber eine Mutter nicht.


374

Menschenhilfe konnte Dich nicht retten

Gott allein nahm den Schmerz

Schwergebeugt wir jetzt Deine Bahre

                                        treten

Du, unser vielgeliebtes Mutterherz.


375

Über den Stern

hält die Liebe Wort.


376

Befreit von langem Leid und Schmerzen

ruhst Du nun aus, du bist erlöst

Erinnerung weihen Dir viele Herzen

Wenn du auch nun in kühler

                            Erde schläfst.


377

Arbeit und treu Pflichterfüllung

war sein Lebenswerk.


378

Ach unser Vater lebt nicht mehr

Der Platz in unserem Kreise ist leer

Er reicht uns nicht mehr seine Hand

Der Tod zerriss das schöne Band.


379

Dein Leben war Arbeit

Und treu Deine Seele.


380

Unermüdlich war sein Leben

Fleissig war stets seine Hand

Ruhig war sein letztes Ende

Bevor er stieg zum Grabesrand.


381

Ausgekämpft und ausgelitten.


382

Arbeit und Streben,

allein war sein Leben.


383

Sei getreu bis in den Tod

und ich will dir die Krone des Lebens

                                          geben.


384

Ruhe aus vom Kämpfe,

Ruhe aus vom Streit, 

Nimmer wirst Du hören,

Mehr den Ruf der Zeit.


385

Über den Sternen

hält die Liebe Wort.


386

Unerforschlich Gottes Ville

Herb, Schmerz, doch Herz sei stille.


387

Du kenntest auch nicht mehr gesunden,

Umsonst war unser heisses Flehn,

du hast gesorgt nur für die Deinen,

Zufrüh musstest Du ins Jenseits gehen.


388

Memento moris...


2.2.2017 12:48:20 | přečteno 50130x | martin.dostal
 

Pohřební služba Přerov, s.r.o.

Provozovna: U Hřbitova 2857/1, 750 02 Přerov
Tel.: +420 581 203 781
Mobil: +420 724 219 969
E-mail: info@pohrebnisluzbaprerov.cz

load